Výběr plemene psího společníka

23.05.2017

   Průběžně od klientů Ligy dostáváme dotazy, jakého si vybrat pejska společníka, pokud je člověk na vozíku nebo jinak postižený, a nechce zrovna asistenčního psa. Já si myslím, že v tom není rozdíl, jestli je člověk postižený nebo není. Vždycky by měl zhodnotit svoje možnosti psychické, fyzické, časové i finanční a podle toho se správně rozhodnout a pejska si vybrat.  

   Nikdo by neměl vybírat plemeno jen podle fotografie a krátkého popisku v atlasu psů. A už určitě ne podle vzhledu štěněte - všechna jsou krásná, ale v dospělosti se pak velice liší. Dejte výběru trochu času, sbírejte informace kde se dá, z knih, od chovatelů, od majitelů stejného plemene, třeba i z internetu, ale tam prosím moudře informace přebírejte a několikrát ověřujte.

   Není pravda, že s malým psem je míň práce než s velkým. Někdy to může být spíš naopak. Malá plemena bývají energická, aktivní, někdy méně vyrovnaná. Při výcviku, nebo kdykoli potřebujete se psem na zemi manipulovat, musíte se k malému psu sehnout, k velkému ne. Malá plemena mohou mít větší tendenci se při špatně nastaveném vztahu s majitelem venčit doma, protože i malý byt je pro ně relativně velký, větší než jak chápou svoje nejužší teritorium. U velkých plemen jsem se tím nesetkal.   Jedinou výhodou je, že malého psa je snadnější zvednout do náruče a třeba postavit na stůl, nebo někam odnést. Ale už nemusí být pravda, že je snadné malé plemeno fyzicky zvládnout. Ostatně psovod by nikdy neměl svého psa zvládat čistě fyzicky, a už vůbec by se s ním nikdy neměl prát

   Často se setkáte s tvrzením , že čistokrevný pes s průkazem původu („papírový“) bude od přírody vychovanější a zdravější. To Bohu žel pravda není. V současné době se v chovech spíš sleduje exteriér, pohlednost psa a komerční úspěch při prodeji štěňat, než jejich zdraví a povaha. Papírová příslušnost k určitému plemeni zaručí právě jen, že pes bude v dospělosti určitým způsobem vypadat (to je popsáno ve standardu plemene) a možná bude mít některé typické povahové rysy. Ale nic jiného.

   Se psem z útulku nemusí být víc práce než se psem, kterého máte od štěněte. Každé štěně, musíte začít učit čistotnosti a základním pravidlům života v lidské společnosti. Pes z útulku už může mít tyhle dovednosti zažité. Čemu dá člověk přednost, závisí jen na něm. Někdo má práci se štěňaty rád a dá přednost výchově svého pejska odmala, někdo jiný dá přednost možnosti štěněcí věk přeskočit a vybrat si rovnou staršího psa. Nic  z toho není obecně lepší.

   Velice důležitá je správná míra energie. Člověk by měl zapojit svůj cit a instinkty, odhadnout míru životní energie, kterou má jím vyhlídnutý pes a porovnat jí s tou svojí. Nejlepší je, když mají oba míry energie stejné. Ještě tak může fungovat, když si energický člověk z nějakého důvodu vybere méně energického psa, udělá to záměrně a celý psův život si pak nestěžuje, že má líného psa. Ale vyvarujte se situace, kdy by to bylo naopak a člověk měl více energického psa, než je sám. Z toho pak vnikají dost časté případy, kdy pes rychle přeroste majitelům přes hlavu a ti jsou po celý společný život nešťastní a trpí tím, že mají „nezvladatelného psa“. Není nezvladatelný, jen by potřeboval jiného majitele.

   Větší pes je finančně náročnější. Větší pes toho samozřejmě mnohem víc sní, potřebuje větší dávky léků a i všechno vybavení potřebuje větší a tedy i dražší. Odhadem, středně velký pes o hmotnosti 35 kg, který nebude  v průběhu svého 12-letého života příliš stonat, vás za tu dobu bude stát asi 250 000 korun. U malého plemene to může být mnohem méně.

   Fámou je, že krátkosrstý pes nenadělá doma tolik nepořádku jako dlouhosrstý pes. Podle mé zkušenosti, u plemen s kterými nejvíce pracuji, tedy krátkosrstými labradory a dlouhosrstými zlatými retrívry, to pravda není. Obě plemena línají přibližně stejně, na jaře a začátkem zimy víc, ale do určité míry po celý rok. Krátké tvrdé chlupy se do všeho zapíchají, včetně třeba stropu kabiny vašeho auta a jdou jen velmi špatně uklidit. Dlouhé chlupy vytvoří žmolky, které vyluxujete mnohem snadněji.

   Doba života. Bohu žel tu obecně platí nepřímá úměra. Psi velkých plemen, třeba německé dogy nebo leonbergři, se běžně dožívají jen šesti nebo osmi let. Středně velcí psi, jako třeba retrívři, se dožívají kolem dvanácti nebo čtrnácti let. malá plemena se mohou dožít patnácti sedmnácti let i víc.

   Příroda je mocná čarodějka a má-li možnost se zařídit podle sebe, bez zásahu člověka, vybere si z daných možností ty nejlepší. Proto kříženci bývají často zdravější a dožívají se vyššího věku než podobní nebo podobně velcí čistokrevní psi.

   V souvislosti s výběrem pejska bych vaší pozornost rád obrátil ke dvěma svým starším článkům. Jednak ke článku Výběr štěněte, který vyšel ve Vozíčkáři 3/2015. Týkal se především čistokrevných psů a popisoval můj postup při výběru chovatelské stanice, vrhu a konkrétního štěněte. A dál na článek Jak si domů přivést psa z útulku ve Vozíčkáři 4 / 2016, který popisuje můj postup, jak si co nejpřirozenějším a pro psa nejsrozumitelnějším způsobem přivést domů z útulku pejska libovolného věku, a začlenit ho do rodiny.

 Ať už si vyberete pejska malého nebo velkého, štěně nebo dospělého psa, neuděláte chybu. Na řadu příštích let tím obohatíte svůj i jeho život o něco, co byste jinak nezískali. K tomu, aby vám volba vyšla podle vašich představ vám s mými psy držíme pěsti a tlapky.

                                                                                                                                  Ivan Benda