AROMAFAUNA

AROMATERAPEUTICKÉ VETERINÁRNÍ PŘÍPRAVKY

Adepti na asistenční výcvik

19.07.2018

Adepti na asistenční výcvik

Výcvik asistenčních psů začíná ve věku kolem jednoho roku. Je to proto, že až v tomhle věku je do značné míry ukončen vývoj kostry, a až tehdy je možné posoudit zdravotní stav psa s určitou perspektivou do budoucna. V zásadě jsou možné dva postupy, jak získávat takhle staré psy vhodné do výcviku - buď od dvou do dvanácti  měsíců vychovávat štěňata a pak provádět jejich veterinární testování, nebo shánět roční psy a po otestování je přímo zařazovat do výcviku.

   V roce 2011, na začátku výcviku asistenčních psů v Lize vozíčkářů, jsme nastavili náš program tak, že se snažíme hledat a získávat roční fenky, které z nějakého důvodu ztratily nebo  ztrácejí dosavadního majitele. Do budoucna jim poskytnout kvalitní výchovu a výcvik a zajistit jim nové majitele, kteří si jich budou patřičně vážit a za jejich oddanou službu jim poskytnou  odpovídající zázemí.

   Takže získáváme třeba fenky z útulků, které byly odchyceny na ulici, jak se starají samy o sebe a hledají si potravu. Za poslední roky jsme takhle získali třeba labradorky Bessi a Labi, nebo kanadskou retrívřici Týnu.

   Dal získáváme fenky, které po tom, co vyrostly ze štěněcího věku, začaly původním majitelům přerůstat přes hlavu, byly u nich neposlušné až nezvladatelné, a původní majitelé se rozhodli je dát pryč. Takhle jsme získali třeba retrívřici Lajlu.

   Nebo se v původní rodině zásadně změnila sociální situace a majitelé si při nejlepší vůli dále nemohli dovolit psa mít. I takto smutné situace nastávají. Důkazem toho je třeba retřívřice Ebi, dnes skvělá asistentka a terapeutka, které se její původní rodina vzdávala s opravdu těžkým srdcem.

   Pro některé psy je ale zase převzetí do testování a výcviku doslova vysvobozením. Jednu takovou fenku zlatého retrívra jsme přivezli z rodiny až ze Slovenska. Původní majitelé nám řekli, že jí „koupili dětem“, nutno poznamenat, že hodně malým dětem. A skutečně, fenka opravdu deset měsíců svého života fungovala jako plyšák na baterky. Bydlela v kotci, což už samo o sobě není pro tak kontaktní plemeno, jakým je zlatý retrívr, vhodné a nedostatkem dobrého kontaktu s důvěryhodnými lidmi trpí. Do domu vůbec nesměla. Když jí pustili z kotce, směla jen běhat po zahradě, na procházky ven téměř nechodila. Nikdy nejela autem ani jiným dopravní prostředkem. Naproti tomu si s ní dvě děti hrály opravdu jako s plyšákem. Tahaly jí, honily jí, štěbetaly na ní a cpaly jí pamlsky, až se z ní stal nekomunikující pes, který se bránil psychickému tlaku vypnutím uší a mozku - když jsme jí poznali, nereagovala na své jméno, nepřikládala žádnou důležitost lidskému hlasu obecně, nechtěla chodit na vodítku (tomu se velice aktivně bránila), nereagovala na pamlsky, nebyla schopná se soustředěně a souvisle ani najíst. Celkově působila apatickým dojmem. Majitelé se nakonec rozhodli jí dát pryč proto, že chovají ještě psy jiného loveckého plemene, mají jich víc, a ti při společném vypuštění na zahradu začali chudáka fenku napadat a lovit.

   Věci se ale začaly měnit, doslova, jen co vyšla ze zahrady, na které strávila téměř celý dosavadní život. Najednou, téměř bez problémů, šla na vodítku, trochu reagovala  na hlas a i se nechala naložit do auta. Tehdy začala její cesta k rehabilitaci.

   A máme jednu velice pozitivní indikaci toho, že fenky přijaté do naší péče, ať už z útulků nebo z rodin, se mají rázem lépe. Všechny, téměř bez vyjímky, se do čtrnácti dnů rozhárají. Prostě  podvědomě čekají, až bude líp. Té plyšákové, o které píšu výše, to trvalo pouhých pět dnů.

   Tak prosím držte palce. Psům, aby jich takových, třeba i milovaných, ale zanedbaných, bylo co nejméně. A nám, aby když už se takoví psi vyskytnou, jsme je dostali do rehabilitace, výchovy a výcviku. Protože hledáme stále další.

 

Ivan Benda